Indický světec Bodhidharma byl svým zbožným životem vzorem svým žákům a živil se pouze bylinami a kořínky, které nalézal v okolní přírodě. Celý svůj život trávil v modlitbách a nábožném rozjímání. Jednou zemdlený a vysílený při modlitbách usnul. Po probuzení, z lítosti a hoře nad hříchem, kterého se dopustil, uřízl si oční víčka, kterým spánek přičítal, a odhodil je na zem, domnívaje se, že tak zabrání opakování hříchu. Z jeho víček na místě vyrostl podivuhodný keř, jehož lístky se dají proměnit v podivuhodný nápoj, který odnímá únavu a povzbuzuje tělo i mysl - čajovník.

V posledních několika letech se u nás začaly objevovat čajovny a s nimi začal růst zájem o čaj a vše, co s ním souvisí. Dost lidí (patřila jsem kdysi mezi ně i já) si pod pojmem "čajovna" představí něco jako opiové doupě, kde se schází v určitém smyslu slova undergroundová část populace - lidé, kteří jsou nějakým způsobem "divní". Právě tato představa mnoho lidí od návštěvy čajovny odrazuje. Kdyby se však své předsudky a toto centrum čajové kultury navštívili, jistě by byli překvapeni - nejen tím, že čajovna je místem s velice příjemnou atmosférou, ale určitě i způsobem, jak se zde čaj podává.

Tento nápoj má velmi bohatou a zajímavou historii, kterou by mu určitě mnozí z vás nepřičítali. Už asi nikdo nezjistí, kdo přišel jako první na to, že z listů čajovníku se dá dělat nápoj. Podle novějších objevů je pravlast čaje jako nápoje Barma, ze které se rozšířil do Indie a Číny. V písemnostech této země je také čaj poprvé zmíněn - a to v čínském slovníku z roku 350 n. l. Lidé brzy objevili, že čaj nejenom zahání žízeň, ale že má i léčivé účinky. Např. Šen-nung ve své knize uvádí, že se čajových listů používá k léčení nádorů, proti nechutenství, k zahánění žízně, spánku, k povzbuzení a potěše srdce. V knize Kuang Ya zase popisuje Chang I. z dynastie Wei přípravu léčebného nápoje z čaje: "Listy jsou trhány a lisovány do placek v oblastech mezi provinciemi Chu-pei a S'čchuan, placky se suší až zčervenají, tlučou se na tenké kousky, přidá se cibule, zázvor a pomeranč." V 5. století se už čaj stal předmětem obchodu. Byl ceněn tak, že se jím dokonce i platila daň císaři. V této době bylo však ještě pití čaje privilegiem horních vrstev, teprve až v 7. a 8. století se rozšířilo i mezi prostý lid. Tehdejší stoupenci čaje hlásali, že "bystří ducha, rozveselí mysl, obměkčuje srdce, usnadňuje chápání, zabraňuje spánku a občerstvuje tělo". V té době začaly být v Číně zakládány první čajovny, o kterých se romantičtí básníci vyjadřovali jako o "oázách na smutné poušti života".

Kolem roku 780 byla napsána první kniha o čaji. Jejím autorem byl Lu Yu. Tato kniha znamenala revoluci v názorech na čaj a jeho přípravu. Předtím se totiž hotový čaj podobal spíše polévce, protože se solil a kořenil, avšak tyto přísady byly zavrženy a čaj jako nápoj začal dostávat podobu, v jaké ho známe dnes. S rozmachem pití čaje dosáhlo svého vrcholu také hrnčířství, které produkovalo nádoby na přípravu a pití čaje. V císařských dílnách byly zhotovovány čajové šálky dokonalých tvarů a barev. Dnes má tento jemný porcelán takovou cenu, že je nedostupný i vášnivým sběratelům.

Do Evropy pronikl čaj teprve dlouho poté, co se v zemích Orientu masově rozšířil. První zprávu o čaji do Evropy přinesl arabský obchodník a cestovatel Sulejman. Nejstarší zmínka o čaji v evropské literatuře pochází až z roku 1559. Popis čaje jako nápoje pochází od jezuitských misionářů působících v Číně a Japonsku. Je zajímavé, že v Evropě kolovaly i zvláštní pověsti o čaji. Např. ještě koncem 16. stol. píše benátský duchovní a spisovatel Giovanni Botero: "Číňané mají rostlinu, ze které lisují jemnou šťávu, kterou podávají místo vína. Ta jim chrání zdraví a osvobozuje je od všech hříchů a špatností, které nás souží při nemírném pití vína". Nepřátelé pití čaje zase naopak roztrušovali fámu, že muži pitím čaje ztrácejí přitažlivost a ženy krásu.

V dobách, kdy byl ještě čaj vzácný a tím pádem nedostupný a drahý, rozmohlo se jeho falšování. Mezi sypaný čaj se míchaly sušené listy dalších rostlin - trnek, jahodníku, ostružiníku či maliníku. V Anglii bylo v roce 1818 za falšování čaje odsouzeno 11 lidí. Jedním z nich byl obchodník jménem
Palmer, který měl na výrobu falešného čaje dokonce malou továrničku. Od lidí skupoval listí hlohu a z něj vyráběl černý čaj klasickou metodou a zelený, jehož výroba se však už za klasickou označit nedá - aby listy získaly typicky zelenou barvu, Palmer je přibarvoval jedovatou měděnkou. Nebyl to jediný případ, kdy byly k čaji nižší jakosti, aby získal pěknou barvu a vůni, přimíchány škodlivé chemikálie. Jiným způsobem falšování bylo obnovování již upotřebených listů. V roce 1843 bylo v Londýně dokonce 8 továren, které skupovaly od hotelů a kaváren použitý čaj a upravovaly ho tak, že byl od čerstvého k nerozeznání. Tento proces byl značně krkolomný: Použité čajové lístky byly smíchány s roztokem arabské gumy a znovu usušeny. Pak byly přibarveny růžovou a černou olověnou barvou (samozřejmě jedovatou). K černému čaji se ještě přidávaly sušené listy jiných rostlin a někdy dokonce i popel z listí či ovčí trus. Lidská vynalézavost nezná hranic - důkazem toho jsou i praktiky zaměřené na zvýšení hmotnosti čaje: přidával se k němu písek a cihlová drť slepená arabskou gumou s čajovým prachem. Paradoxem bylo, že zákazníci pak často pravé nepřibarvené čaje ani nechtěli, protože se jim nezdály tak atraktivní jako čaje přibarvené.