Většina projektů vytvořených v programu Macromedia Flash má alespoň některé shodné rysy. Interaktivita, vektorová grafika, barevnost… Tvorba Young-hae Chang Heavy Industries je důkazem, že každý nástroj lze přizpůsobit vlastním záměrům. Ve svých projektech používají Flash "proti všem zásadám". Není zde žádná grafika, pouze text a hudba, malý počet barev (maximálně tři až čtyři, nejčastěji ovšem pouze černá a bílá), žádná interaktivita. Tyto projekty jsou na samé hranici net artu, protože pro svou funkčnost v podstatě internet vůbec nepotřebují - ovšem svým novátorstvím ukazují na alternativní přístupy a možnosti. Autoři vidí v jednoduchosti svých prací nejlepší možnost, jak vystihnout hlubší podstatu internetu, kterou vnímají právě jako text.
Ačkoliv najdeme určité rozdíly, všechny projekty YHCHI mají mnoho společných rysů. Vždy vidíme nejprve odpočet k nule a titulek "YOUNG-HAE CHANG HEAVY INDUSTRIES PRESENTS" - což odkazuje jednoznačně na formát filmu (nepřekvapí, že YHCHI se účastnili výstavy Future cinema, jež se konala v Zentrum für Kunst und Medientechnologie v Karlsruhe na přelomu roku 2002-3). Poté se vždy objevuje text (vždy je použit pouze jediný font, Monaco) - plynoucí takovou rychlostí, že divák se musí maximálně koncentrovat, pokud chce zachytit dějovou linii. Tento efekt je téměř hypnotizující a je ho obtížné k něčemu přirovnat: ve filmu nebo videoklipu, jimž se podobá svou rychlostí, není obvykle hlavní důraz na textu, ale na obrazu; oproti tomu text máme obvykle spojený s možností určovat si sami tempo čtení. Hudba, která význačně přispívá k atmosféře, se sice různí, ale vždy jde o jazz - a to zejména z 50. a 60. let. Jazyk vyprávění je emotivní, někdy připomíná comicsy (velké množství citoslovcí, klíčová slova se opakují, často ve velikosti přes celou obrazovku). Najdeme ještě jeden společný znak: podíváme-li se do zdrojového kódu jednotlivých stránek, najdeme zde kompletní text použitý v jednotlivých dílech, což může být pro návštěvníky méně sběhlé v cizích jazycích velkým přínosem - ovšem tento fakt není nikde uveden.
Tematicky se jednotlivá díla velmi liší. Chronologicky první, nazvaný Samsung means to come (reklamní slogan stejnojmenné korporace), je ironickým komentářem jihokorejského světa obřích korporací, kde se propojuje ekonomická síla s politickým vlivem (do roku 1993 můžeme mluvit o částečné diktatuře). Jde o příběh mladé ženy, která spatří na mrakodrapu obří billboard s nápisem "Samsung means to come", což si přeloží jako - Samsung znamená vyvrcholení, ovšem ve smyslu sexuálním. V první části příběhu se snaží zjistit, jak by to mohla dokázat i ona, v druhé se jí to pak díky myšlenkám na Samsung skutečně podaří a v absurdní tragikomické situaci (mytí nádobí v domě své tchýně) zažije sérii orgasmů. Klasický černobílý text mnohokrát přerušuje bílými písmeny na modrém pozadí vyvedený slogan "Samsung means to come". Motiv korporace jako všemocného vládce je rozveden do celého cyklu Samsung, kde autoři tvrdí, že jedině Samsung je pro ně zárukou věčného života. Dílo končí příznačně: "…ne tak rychle. Pro Samsung není žádný konec. Místo 'sbohem' řekněme raději: Samsung!" V eseji New Media Art and Ethics in South Korea, autoři uvádí, že když byl Samsung Project součástí výstavy Multimedia Art Asia Pacifik, jeden z kurátorů, který pracoval pro galerii vlastněnou právě společností Samsung, na to reagoval slovy: "Proč škodíte naší zemi?" - čímž jen dokázal, jak trefný Samsung Project byl.
I v dalších projektech je reflektován život v Jižní Koreji, např. Artist's Statement N0. 45,730,944: The Perfect Artistic Web Site, kde jsou do kontextu úvah o smyslu net artu (Co činí stránky uměleckými? Je cokoliv publikovaného na internetu uměním?) a o podstatě a smyslu internetu (Kdo z něj má užitek? Mohu se díky němu dovědět pravdu?) začleněny myšlenky na život v Severní Koreji. Velké množství otázek, na něž ovšem neexistuje jasná odpověď. Aktivistický podtón je ovšem zřejmý: zatímco se lidé ve vyspělých zemích snaží o zviditelnění se a o překonání krize identity prostřednictvím internetu ("Jsem skutečný, pouze pokud se na mě díváš, pokud na mě myslíš, pokud na mě čekáš. Čekáš? Díky tobě se cítím naživu."), jiní, nepříliš vzdálení, trpí hladem.
V pozdějších pracích se styl i téma částečně mění: Dakota a Beckett's Bounce čerpají z poetiky film noir kombinované s reminiscencemi na slavné osobnosti - v prvním případě je to Elvis Presley a v druhém Samuel Beckett. Text v Dakotě ubíhá takovým tempem, že jej ani nelze plně zachytit - což je zvláště výrazné při gradaci děje. Možná je na místě analogie s automatickým psaním, jež proslavili beatníci - u Dakoty (ale i v dalších projektech YHCHI) vidíme náznaky automatického textu, který se asociacemi přesouvá k stále novým tématům: forma, které je čtenář/divák vystaven, pak vyžaduje něco, co by snad šlo nazvat "automatickým čtením". Vnímáme text podprahově spíše než vědomě, což je podpořeno vizuálními efekty (přeblikávání obrazovky, zvětšování a zmenšování velikosti textu), které jsou synchronizovány s doprovodnou hudbou.
Beckett's Bounce se od většiny ostatních příběhů liší i zpracováním, tentokrát vidíme bílý text na černém pozadí, běžící ve třech řádcích, jež připomínají filmové titulky. Děj se odehrává v Paříži, kde vypravěč - nepochopený básník - zastaví taxi, jež řídí Samuel Beckett. Ukáže se, že Beckett jej zná (i jeho dílo) a je setkáním potěšen. Nakonec společně skončí v nevěstinci, kde Beckett hraje na rozbitou kytaru a falešně zpívá, ale i tak se mu povede uchvátit obě ženy i vypravěče. Text má zvláštní, absurdní poetiku, Young-hae Chang neklesá k vulgárnosti, i když užívá vulgarismy: '"Proč řídíte taxi?" zeptal jsem se. "Proč ne?" "Fajn," řekl jsem, "ale vždyť jste vyhrál Nobelovu cenu. Není to nějakých milion dolarů?" "Rozfofroval jsem to všechno v Monte Carlu za drahý děvky."' Melancholickou náladu podtrhuje výborně se hodící hudba.
Sexuální tematika se objevuje často a z různých úhlů, což by mohlo být zajímavé téma pro podrobnější analýzu z hlediska gender studies. Mezi umělci tvořícími na internetu jsou ženy v menšině, ale mnohým se podařilo prosadit do absolutní špičky (Natalie Bookchin, Olia Lialina, Melinda Rackham, Annette Weintraub nebo Sonya Rapoport). Nelze ovšem jednoznačně najít nějaký shodný rys, jež by jejich práce spojoval. Young-hae Chang v některých svých příbězích ukazuje na nerovnoprávné postavení žen v korejské společnosti, např. v Jongno je vyústěním absurdní situace (i když jen naznačené) znásilnění vypravěčky snoubencem její sestry. V The Struggle continues (Boj pokračuje) nelze přesně odhadnout, do jaké míry jde o vtipnou parodii na aktivistická prohlášení: klasické požadavky (spravedlnost a svobodu pro všechny) jsou následovány dlouhou částí, která požaduje "stark naked love" (nahatou lásku) v desítkách možných forem.

Young-hae Chang Heavy Industries je zajímavým projektem, pro který je typická velká míra originality, ať už jde o formu nebo obsah. Společenská angažovanost je rozvíjena v kontextu aktuální situace v Jižní Koreji, kde autoři žijí. Ovšem otázky, jež kladou, překračují regionální rámec a jsou obecně platné. Zpracování přebírá prvky z mnoha žánrů: film, comics, televizní reklama, čímž vytváří svébytný vizuální dojem, který nutí diváka k plné koncentraci.

Young-hae Chang Heavy Industries je ve skutečnosti dvojčlenná skupina, kterou tvoří Young-hae Chang a Marc Voge. Nepatří k autorům, kteří by byli aktivní již od poloviny 90. let, ale v poslední době dosáhli značných úspěchů. Rain on the sea byl součástí výstavy Web Project 8, v roce 2001 získali Webby Award v kategorii Arts. Vystavovali na řadě výstav, např. CYNETArt 2000 (Drážďany), Multimedia Art Asia Pacific 1999 (Brisbane).