V současnosti úvodní stránka serveru jodi.org přesměruje návštěvníky na adresu oss.jodi.org, což je pouze jeden z projektů této skupiny (a nepříliš vhodný pro toho, kdo o jodi nic neví). Vycházel jsem proto částečně z podoby, jakou měl server jodi.org v roce 1999, kdy jej zkopírovala skupina 0100101110101101.org.
Podobně jako v případě superbad, ani u jodi.org se na stránkách nikde nedozvíme nic o jejich autorech, o záměru či úmyslu tvůrců. To samozřejmě ponechává velký prostor pro interpretaci. Autoři k tomu přispívají často nejednoznačnými výroky v různých interview, kdy nelze vždy odhadnout, co je vážně míněná odpověď a co nadsázka, recese, mystifikace. Situaci dále znesnadňuje prvek náhodnosti, často přítomný v pracích Jodi. Příznačný je pro ně i zvláštní způsob komunikace, který se projevil např. v korespondenci s Marcem Vogem, kurátorem on-line výstavy Web Project 8. Přesto či snad právě proto je nelze pominout: od srpna 1995 patří k nejoriginálnějším a nejkontroverznějším umělcům na internetu. V případě Jodi obzvláště platí, že umění se musí hodnotit v kontextu prostředí, v němž je vytvářeno (H. D. Huber ve svém eseji dokonce přirovnává estetiku Jodi k estetice gotických vitráží - podle něj je dnes obojí běžnému divákovi nepochopitelné a cizí ). Pro porozumění je nutné vědět relativně dost o počítačích a o počítačových sítích: jinak se může celý projekt zdát jako nesmysl, bláznivá změť nebo porucha: mnohokrát se stalo, že návštěvníci stránky se domnívali, že se jim "porouchal program" nebo že byl jejich počítač zavirován. U Superbad jsem zmiňoval důležitost, kterou je nutné věnovat na první pohled skrytým prostředkům komunikace (popisky obrázků, poznámky ve zdrojovém kódu stránky). U Jodi se tento způsob vyjádření stává ještě zřetelnějším: u celé řady stránek je obsah různým způsobem ukryt před zraky povrchního návštěvníka.
Další komplikace je způsobena tím, že pokud používáme kód obsahující chyby (ať záměrně či nikoliv), bude se výsledek velmi lišit podle použitého prohlížeče. U Jodi se tento postup opakuje velmi často a záleží nejen na typu a verzi prohlížeče, ale někdy i na operačním systému (např. projekt OSS, který vyšel i na CD, je do značné míry nefunkční v prostředí nových operačních systémů jako Windows XP).
Jodi často pracují se zdrojovým kódem, ovšem obvykle se jedná o simulaci - algoritmus v grafické animaci, grafická animace v blikajícím textu a podobně. Florian Cramer označuje jejich práce za první případ, kdy jsou instrukce, jak vytvořit umělecké dílo, na stejné úrovni jako následující dílo samo. Jodi v říjnu 2002 poslali na mailing list nettime bez dalšího vysvětlení zdrojový kód programu jako svůj komentář k mezinárodní situaci. Toto dílo je výborným příkladem konkrétní poezie - ovšem čtenář se znalostí programovacího jazyka C pozná, že se zároveň jedná o funkční program. Ve skutečnosti jde o část jejich Untitled Game. Nacházíme tak ojedinělé spojení, kdy algoritmus tvorby využívá tutéž estetiku jako výsledný produkt (Cramer nabízí srovnání s dadaisty, kdy Tzara musel použít běžný jazyk, aby čtenářům svého manifestu vysvětlil, jak napsat dadaistickou báseň).
Od předchozích avantgardních směrů se liší i v dalších aspektech: zatímco princip náhody a šumu dříve vyvěral z potřeby osvobodit umění od zažitých konvencí a přesných pravidel (týká se avantgardy v průběhu celého 20. století - od dadaistů, pointilistů, až po video-art 60. let), náhodnost v pracích Jodi je alespoň částečně predikovatelný, umně naprogramovaný konstrukt.
Jindy může být zmatek a chaos pouze zdánlivý: jedna z úvodních stran s titulkem Location se zdá být nesourodou změtí znaků a čísel. Pokud se ovšem podíváme na zdroj stránky v jednoduchém textovém editoru jako je poznámkový blok, objeví se před námi pět zřetelných obrázků, vytvořených pomocí textových znaků, čili tzv. ASCII art. ASCII je akronymem pro American Standard Code for Information Interchange, nejnižší společný jmenovatel všech znakových sad. V dobách prvních sítí, kdy byl přenos dat velmi pomalý, se často vytvářely obrázky pomocí pomlček, lomítek a podobně. Postupem času se vytvořilo celé hnutí, existovaly skupiny tvůrců a soutěže. Fenomén ASCII se však promítl i do net.artu, dlouhodobě se jím zabýval například Vuk Ćosić, který vytvořil animované ASCII filmy a videoklipy. V kontextu současné počítačové estetiky se jeví ASCII jako relikt, zároveň však připomínka dob, v nichž většina tehdejších počítačových uživatelů doufala v digitální revoluci, změnu, která bude nejen na technologické, ale radikálně i na sociálně-ekonomické úrovni. Představa Elektronické Utopie, neomezené svobody a konce komerce však vzala brzy za své, což se projevilo i na tom, jak internet vypadá (a samozřejmě mnohem víc na mechanismech jeho fungování). Jodi také používají ASCII, aby ukázali na důležitost interpretace, která se děje automaticky díky programům (v tomto konkrétním případě je zvláštní vzhled důsledkem toho, že prohlížeče internetových stránek zobrazí libovolné množství po sobě následujících mezer jako jedinou mezeru, pokud nedostanou speciální příkaz). Verze stránek z roku 1999 obsahovala podobných "ASCII stránek" mnohem víc, přičemž motivy byly různorodé: od comicsových postaviček přes technické nákresy až po devět možností, jak tímto způsobem zapsat slovo "orgasm".
Saul Albert se v eseji "Interactivity", Image, Text, and Context in 404.jodi.org zamýšlí nad funkcí textu v pracích Jodi. Používá termín "pixellated text" - čili text, který nelze číst v klasickém slova smyslu a který je použitý daleko spíše jako vizuální prostředek, objekt. V projektu Goodtimes (název je odkazem na tzv. hoax - poplašnou zprávu, která se lavinově šíří elektronickou poštou - téhož jména, který varoval před údajným virem) Jodi použili Java skript, který automaticky posunuje text ve formě programu či záznamu serveru: návštěvník stránky nemá možnost přečíst nebo zastavit text, který tak má pouze vizuální efekt.
V projektu příznačně nazvaném Text najdeme labyrint čítající přes sto stránek plných textových znaků v křiklavých základních barvách, typ písma i zvolená paleta připomíná staré osmibitové počítače. Zdánlivý text je však tvořen grafickými soubory, které vždy odkazují na další, podobně nečitelný "text".
V části Quit jsou všechny stránky černo-šedo-bílé a fragmenty textu jsou doprovázeny velmi pronikavým a nepříjemným přeblikáváním pozadí z černé na bílou. Můžeme to chápat jako další popření obecně uznávaných pravidel - není totiž snad nepříjemnější stránky, sledování těchto zběsilých textových animací se stává po několika minutách doslova nesnesitelné.
Zároveň dochází k popření klasického rozdělení webové stránky na pozadí (background) a text, případně grafiku v popředí - na stránce Havoc je tentýž obrázek použit jako pozadí a znovu zopakován jako odkaz. Ostře kontrastní, červeno-černá grafika vycházející ze starých počítačových her se opakuje na po sobě následujících stránkách (na něž je uživatel po chvíli automaticky přesměrován), liší se jen v různé míře zkreslení.
Velmi známý a často diskutovaný je projekt 404. Chybu 404 hlásí server v případě, že nenalezl požadovaný soubor (špatně zadaná adresa, nefunkční odkaz a podobně). Na většině serverů se objeví stránka s omluvou, že požadovaný dokument nebyl nalezen a obvykle dojde k automatickému přesměrování na úvodní stránku. V případě Jodi se ovšem dostanete na 404.jodi.org - zde vidíte číslo 404 na pozadí náhodně vybrané barvy. Každá číslice je ve skutečnosti odkazem na další stránku. Všechny tři mají podobné rozdělení - spodní část stránky tvoří frame (rám) s polem, do nějž je možné napsat text a tlačítko s popisem "Re:", které se používá při odpovědi u elektronické pošty.
V prvním případě - Unread - se po odeslání příspěvek návštěvníka zobrazí jako úvodní v horní části obrazovky, ovšem bez samohlásek, které byly odstraněny pomocí CGI skriptu. Obvykle se tím ztrácí možnost porozumět příspěvkům, často se proto objevují příspěvky ve formě "fck! fck! fck!". Jodi jen dovádějí do absurdních důsledků postupy používané na velkých chatovacích a diskusních serverech, kde se stejnými prostředky zabraňuje uživatelům např. psát sprostá nebo jinak nežádoucí slova. To lze ovšem jednoduše obejít - jak je vidět z ukázky (404.jodi.org, duben 2003).
Použití zástupných znaků za písmena je pro některé počítačové subkultury typické, zejména mezi uživateli IRC (Internet Relay Chat) je dobré vědět, že "3" = "E", "4" nebo "/\" = "A", "()" = "O", "(_)" = "U" a podobně.
Druhá stránka nese titulek Reply. Návštěvník vidí na první pohled jen dlouhý seznam IP adres (obdoba telefonního čísla pro počítače - ukazuje, z jaké sítě se který uživatel připojuje) - čili něco, co bývá obvykle skryto, slouží pouze pro "vnitřní" komunikaci počítačů mezi sebou. Ztráta domnělé anonymity je zvýrazněna tím, že odeslaný text není vidět: je to ovšem způsobeno tím, že zatímco IP adresy jsou vypsány zeleně na černém pozadí (což evokuje éru prvních počítačů a sítí, případně "vnitřní systém" - podobnou symboliku najdeme např. ve filmu Matrix), odeslaný text je černý na černém pozadí a objeví se teprve po označení bloku (např. Ctrl+A).
Třetí část, Unsent, používá obdobný systém jako Unread, ovšem invertně: bíle na černém pozadí zůstávají pouze samohlásky. Jádro sdělení tak zůstává "unsent". Jodi tak problematizují tolikrát skloňovanou interaktivitu a svobodu internetu: ukazují, že obsah lze velmi snadno kontrolovat a upravovat bez ohledu na přání uživatele, což si mnohdy neuvědomujeme.
Obdobně jako u Superbad, na stránkách Jodi téměř nenalezneme odkazy směřující mimo vlastní server - v podstatě s jedinou významnou výjimkou. Tou je stránka Network, kde je použito schéma počítačové sítě, v němž jsou jednotlivé počítače vyměněny za různé net artové projekty. V současné době již některé odkazy nefungují, ale stále se jedná o jedinečné a často citované "Who is Who" net art scény. S touto stránkou se váže ještě příběh, který může být dobrou ukázkou uvažování autorů: Tato stránka byla součástí prezentace na výstavě Documenta X, která se konala v roce 1997 v Kasselu. Protože stránky nebyly připojeny k internetu ale prezentovány "off-line", když se někdo snažil použít některý z odkazů, způsobil zhroucení systému. Jodi to nechali být, protože se domnívali, že to je dobrý způsob jak poukázat na nedostatečnost výstavní instalace, která se snažila představit net art bez skutečného připojení na internet.
V posledních letech se Jodi rozhodli přesunout těžiště své práce do softwarové oblasti. Projekt OSS vyšel na cd, sem spadá také tvorba alternativních browserů (Wrongbrowser) či zmiňovaná Untitled Game. Kombinace on-line a off-line projektů ale není nijak zvláštní: například Zdeno Hlinka, jeden z nejznámějších slovenských umělců pracujících s novými médii původně tvořil v prostředí tzv. demoscene, kde jsou výstupem programy a až později se začal věnovat net artu. V současné době působí také jako VJ. Dalším důkazem je nejnovější aktivita Alexeie Shulgina, server runme.org, rozcestník zaměřený na software art.

Jodi svou tvorbou ovlivnili celou řadu dalších umělců, často testovali technologické možnosti až po krajní mez. Jejich projekty představují unikátní pokus vystihnout některé důležité projevy a rysy současné internetové kultury, často jejich deformací či dekonstrukcí. Pro běžného diváka bez znalosti kontextu (a také technologických prostředků) ovšem mnohdy představují nesrozumitelný šum, příklad lartpourlartismu nových médií. Toto riziko je větší také díky velmi častému výskytu fragmentovaného textu, jež nemá být čten, ale chápán jako vizuální prvek. To můžeme chápat jako net artovou formu konceptualismu, kdy je myšlenka, koncept stojící v pozadí díla důležitější než estetická hodnota výsledku.

Jodi je virtuální identitou, za níž se skrývá belgicko-nizomeský pár Joan Heemskerk a Dirk Paesmans žijící v Barceloně. Jodi.org získalo v roce 1999 "Webby Award" v kategorii Net Art podle hlasování poroty (známým se stal jejich komentář - vítězové mají určený limit pěti slov - "Ugly commercial, sons of bitches!" (Hnusní, komerční zkurvysyni!)). Jodi.org bylo mezi vybranými projekty na výstavě Beyond Interface, projekt CTRL-SPACE se objevil na výstavě net_condition.